|
|
|
|
|
|
Že by Česká Skalice byla mimo sféru nových hudebních směrů? Ne, nebyla. Pouze se nepodařilo včas sehnat dostatek příslušných pramenů. Podle dochovaných tiskovin založil již v roce 1934 ředitel kůru v maloskalickém kostele a městský kapelník Karel Knop taneční orchestr Opravdový jazz, později pojmenovaný na Veselí chlapci. Konečné znění názvu orchestru bylo Skála. Jeho uměleckým vedoucím od založení až do konce existence byl Alois Sedláček.
Karel Knop za svého krátkého působení v České Skalici (1935-39) velice podporoval veškeré hudební aktivity ve městě. Proto mu jistě neuniklo nadšené muzicírování dvou školáků ze Zelené ulice, čtrnáctiletého Aloise Sedláčka a třináctiletého Josefa Drtiny. Tito dva vlastně byli původci založení orchestru. Josef Drtina vzpomínal, jak se učil hrát na housle u Josefa Řezníčka a poslední školní léta již chodil s otcem hrát na plesy doprovod. Tehdy se stalo, že Josef Kolísko rozmlátil trombón. Otec ho od něho koupil za 15 korun. V tu dobu koupil kamarád Sedláček podobně poškozenou trumpetu. U Sedláčků oba nástroje, pokud to šlo, narovnali a sletovali. U Drtinů se začali učit hrát. Otec Drtina na ně dohlížel a radil jim, co a jak hrát.
Bylo to právě v roce 1934, kdy začali dávat dohromady partu. Pozvali Mazáče, Katláka a další hráče. Sedláček již od začátku začal uplatňovat svůj organizační talent jako vedoucí orchestru. Tehdy zrovna jeli na bicyklech do Starkoče vypomáhat dechovce na sokolské cvičení. V Dubně však zavadili o kašnu, spadli na zem a křídlovku značně poškodili. Sedláček nelenoval, otočil bicykl a zajel až do Josefova, kde byla opravna hudebních nástrojů. Po opravě spěchal do Starkoče. Podařilo se, že stihl začátek dopolední zkoušky. Vskutku úctyhodný sportovní výkon.
V České Skalici neměli možnost hrát za peníze, tak využili nabídky vypomáhat starkočské nádražácké dechovce, kterou vedl tamní hospodský Prokop. "Vyfasovali" nádražácké uniformy a s dechovkou jeli zadarmo třeba až do Broumova hrát na ples. Ve Studnici měl za první republiky muzikantskou partu pan Kříž. S ním také několikrát hráli Za války převzal vedení pan Fiala. Po válce se však odstěhoval do Broumova a kapela se rozpadla.
V dechovce, tak jako většina tehdejších hudebníků, nabyli zkušenosti a zalíbil se jim jazz. V roce 1941 již měl trumpetista a kapelník Sedláček vedle sebe hráče na nástroje, typické pro jazzový orchestr: Jiří Antoš akordeon, Miroslav Čech kytara, Josef Drtina tenor, František Jakubský alt saxofon, Karel Jarouš kontrabas, Václav Macháň bicí, Antonín Bubeníček, Jaroslav Malý a Oldřich Seifert housle, Josef Petrásek pozoun.
Němci za protektorátu omezili činnost hudebních těles pouze na koncerty při divadelních představeních a byly zakázány jazzové skladby hlavně západních autorů. To po krátké přestávce po roce 1948 bylo důsledně obnoveno. Tak se stávalo, že například skladba Harryho Jamese "Music Makers" byla na taneční zábavě ohlášena jako skladba Jaroslava Ježka "Míchači betonu". Co tím muzikanti riskovali, není třeba zdůrazňovat. Objevilo se i udání, že Skála hraje na zábavách zakázané skladby (konkrétně Ples dřevorubců). Následoval okamžitý zákaz činnosti. Jen díky rozumným lidem mezi komunisty se podařilo po nových přehrávkách činnost obnovit. Po roce 1950 musel být orchestr veden pod organizací, v našem případě, jak ukazuje předcházející snímek, pod ZV ROH Lina v České Skalici. Orchestr měl ještě samostatnou houslovou sekci. Kvůli jednotnému řízení byly od roku 1961 všechny hudební soubory soustředěny pod SZK Boženy Němcové.
|
|
Taneční orchestr Lina pod vedením Aloise Sedláčka |
Nedělní odpolední "čaje" mohly být provozovány pouze pod hlavičkou "Tančíme po práci" s podmínkou čepování pouze nealkoholických nápojů. Jak pamětníci uvádí, byla při takových zábavách například u Šenfeldů čepována červená limonáda. V roznášených sklenicích ale bývaly 2 dcl griotky.
Po roce 1945 vzniklo také pěvecké kvarteto - Kanáři, které se snažilo interpretovat písně v swingovém podání. Duší skupiny byl klavírista a zpěvák Vladislav Hruška. S ním působil kytarista Oldřich Daněk, Karel Novák, Zdeněk Kmoch. Oba později nahradili Josef Opic a Ladislav Mašín. Repertoár byl většinou odposlouchaný z gramofonových desek. Metodicky jim pomáhal učitel hudby a městský kapelník Rudolf Matys. Jejich účinkování bylo využíváno jako kulturní vložka na různých schůzích i v programu orchestru Skála. Odchodem na vojnu v roce 1951 jejich kariéra skončila.
|
|
Taneční orchestr Aloise Sedláčka v roce 1964 |
V dalších letech se obsazení přiblížilo "vlachovskému" pojetí a v té podobě se také objevil orchestr na zábavách v tepenské jídelně, v letním divadle i na plesech v Náchodě. V té době hrál orchestr v obsazení: kapelník a trumpetista Alois Sedláček, s ním Macek, Josef Bek, Jiří Hiler, později Jan Pejchal a Radomil Jiroušek. V saxofonové sekci hráli Josef Futera, Hynek Roháč, Balcar, Josef Konáš, kterého nahradil Petr Drašnar a na baryton Zdeněk Stejskal. Trombony obsadili náchodský trombonista Zdeněk Jánský, Josef Kolísko, Miloš Vlach a také Stanislav Prokop, který také zpíval. Rytmiku tvořili bubeník Ladislav Prokop, který se střídal s Antonínem Bočanem, kontrabasista Ladislav Mach, pianista Karel Zimla a kytarista Zdeněk Jaroš. Zpívali zmíněný Stanislav Prokop, Josef Vondráček, Eva Hrušková a Emilie Rybová. V dalších letech se setkáváme i s dalšími jmény: Stanislav Festa, Václav Macek, V. Brát, R. Dvořáček, J. Vondra, J. Šmída, V. Macek, L. Adamík a další. Taneční orchestr se tak udržel v obměnách a s průběžnou modernizací až do roku 1984.
Orchestr nastudoval pro koncertní a estrádní pořady například "Kytici melodií Jaroslava Ježka", estrádu "Dnes se nemračíme" a účinkoval mimo místní zábavy a plesy až v Poděbradech, České Lípě i Jeseníku. V roce 1967 mimo malou a velkou dechovku vedl Sedláček 20 členný taneční orchestr ZK BN a souběžně 12 členný soubor pro menší akce. Na zkouškách se scházelo tolik muzikantů, že kapelník musel určovat, kdo se které hry a v jakém obsazení zúčastní.
To byl patrně důvod, že ve stejné době působil v České Skalici nepojmenovaný taneční soubor Karla Zimly. Tento pianista a kapelník spolupracoval s bubeníkem Ladislavem Prokopem, který se střídal s Miroslavem Hornychem. Dále zde působil harmonikář Jiří Antoš a altkař i houslista Oldřich Balcar, který se střídal s Františkem Jakubským. Skupina převážně účinkovala v kavárně hotelu Zlatá hvězda, dále na různých společenských akcích i mimo město.
|
|
Skupina Karla Zimly při hře |
V bigbeatové éře vznikla ve městě skupina The Spirits pod vedením sólového kytaristy a zpěváka Josefa Andrejska. Jejich působení se odbývalo v restauraci U Šenfeldů (U Slunce), ale také na různých zábavách i mimo město.
Zajímavou skupinu Hot swing group dal dohromady již před rokem 1966 v České Skalici pianista Jindřich Benda. Soustředil kolem sebe mladé hudebníky - hráče na tenor a klarinet, Josefa Futeru, Josefa Fialu na bicí a kontrabasistu Miroslava Vaňka, který současně zpíval. V době potlačování anglických názvů byla v roce 1967 skupina přejmenována na neurtální Combo X. Účinkovala rovněž ve Hvězdě, v restauraci Formanka nebo u Holzbecherů ve Zliči. Později Jindřich Benda začal hrát na varhany. Tehdy s ním hrál bubeník Pavel Vojtěch, saxofonista Antonín Doležal a další. Benda se objevil následně v náchodských skupinách Mono a Stopy.
|
|
Skupina Hot swing group v roce 1966 v lázních Bohdaneč |
Některé uvedené informace o skalickém hudebním dění jsem získal později, takže v knize ani nejsou.
Do tepenské jídelny byly mimo to zvány významné orchestry, například tehdy dixieland Ferdinanda Havlíka a další. Opět bylo co poslouchat. Dovoluji si tvrdit, že se mnohdy sešlo 500 až 800 mladých lidí, pro které byla taneční hudba něco úplně nového. Tanec tam na dlaždičkách zahajovaly pravidelně dva páry vyzývavě ustrojených sehraných tanečníků, předvádějících nevím kde okoukané taneční figury. Zachránily je další taneční páry, které postupně přicházely na parket. V opačném případě je pořadatelé vyvedli, při protestech dokonce v želízkách. To zrovna "frčela" móda tzv. "vyšehradských jezdců" s vysokými podpatky, károvanými saky včetně malovaných kravat, v řadě případů s dvojsmyslnými obrázky. Taneční kreace byly jakýmsi předchůdcem rokenrolu. Zatčených zvláště po použití několika piv bylo zdaleka více, neboť takové vystupování odporovalo propagované socialistické morálce a bylo zvláště u mladých přísně sledováno.
Dalším střediskem vyhlášených zábav a nedělních čajů byla hospoda ve Stolíně u Červeného Kostelce. Zde už po válce působil velký taneční orchestr Otto Stejskala. Tam se střídaly i další populární skupiny, jako orchestr Rubena, Melodie a další. V tomto období i později jmenované soubory hrávaly v neméně známé hospodě U Celbů na Kramolně. To bylo nějakých pouťových, mikulášských, posvícenských zábav nebo vinobraní, samozřejmě včetně hojně navštěvovaných plesů. Tam docházelo k prvním nesmělým seznámením, končícím v řadě případů svatbou. Zábavy v okolních vesnicích stále obsazovala žádaná dechovka. Například v České Čermné, na Dobrošově i jinde kralovala již zmíněná borovská hudba Vendelína Škody. Kapela vysokovského houslisty Frídolína Faltuse, s kterým hrával také harmoniku známý grafik Jaroslav Cita a další, působila spíše na Vysokově a blízkých vesnicích směrem k České Skalici.
V Náchodě po válce působily převážně v kavárnách a vinárnách další malé skupiny. V hotelu Sport hrával v letech 1947-59 pianista Václav Felgr na piano společně s houslistou a kapelníkem Janem Weisarem. Jeho bratr Karel foukal klarinet a při tom tloukl velký buben a charlestonky, jak bylo tehdy běžné.
|
|
Felgr a Weisar ve Sportu |
Pak přešli v letech 1960-61 do vinárny hotelu Itálie také s bubeníkem a současně harmonikářem Ladislavem Demuthem. Toho později na čas vystřídal harmonikář Gabriel Kürthy. Zde s nimi občas působil tenorsaxofonista a zpěvák Oto Nývlt. Ještě před nimi krátce po válce ve vinárně hotelu Itálie hrával pianista Jaroslav Přibyl, houslista Humler a další houslista Josef Zachar k tomu tloukl bicí.
|
|
Karel Weisar, Felgr a Demuth v Itálii |
Mezi tím vinárnu hotelu Sport obsadilo Trio Ladislav Demuth harmonika , Zdeněk Mazáč bicí a zpěv a Luboš Prouza alt sax. Po nich se ve vinárně na dlouhou dobu usadil Milíč Mach se skupinou, o které bude ještě řeč, později Gabriel Kürthy.
V zámecké restauraci a střídavě U Barešů na Plhově v letech 1956-57 se konávaly vyhlášené nedělní odpolední "čaje". Rytmickou skupinu, jak se tehdy říkalo, vedl klarinetista Josef Pinkava. Spoluúčinkovali klavírista a zpěvák Jiří Vepřek, společně se saxofonistou Petrem Drašnarem, trumpetistou Karlem Faltou i bubeníkem a zpěvákem Zdeňkem Mazáčem. Objevil se zde i saxofonista Jiří Mlejnek. Tam bylo vždy natřískáno a to prostředí kolem, pro mladé jako stvořené! V letních měsících byl za restaurací v provozu dřevěný parket a to bylo teprve něco. Hrávalo se tam i o vyhlášených zámeckých poutích, protože přírodní divadlo v zámecké aleji ještě neexistovalo.
|
|
Jiří Mlejnek, Antonín Bubeníček a Zdeněk Mazáč |
Občas se na zábavách objevil i kytarista Luboš Doležal se svými kamarády. Jeho první skupina vznikla již v roce 1949. Společně s basistou Lubošem Zeleným a houslistou Karlem Kudrem hráli tehdejší "šlágry", odposlouchané z radia Luxenbourg. Ale protože dostali nabídku angažmá v tanečním orchestru MEZ, k samostatnému vystupování již nedošlo. Samozřejmě získaných zkušeností využili v dalších tělesech.
|
|
Zájmová skupina Luboše Doležala |
Doležal se však dal na profesionální dráhu, přičemž účinkoval na Trutnovsku a na řadě chat na Krkonoších. V období let 1960-63 hrával v Jánských lázních společně se soprán saxofonistou, později bubeníkem Stanislavem Festou, klavíristou Antonínem Pluhařem, kterého vystřídal Eduard Šlechta a zpěvákem a bubeníkem Jiřím Truhou. Luboš sám hrál na kontrabas i kytaru.
|
|
Luboš Doležal jako profesionální hudebník |
Samostatnou kapitolou byly svatební veselice. Jaká by to byla svatba bez hudby a tance. Co bychom si nalhávali. Již od pradávna si lidé vymýšleli různé obřady a zábavy s cílem, aby se především dobře najedli, napili a potom pobavili. Tak se stávalo, že jela celá kapela třebas až na Moravu, aby zahrála na svatbách svému kolegovi. U běžných svateb bylo a stále je to o penězích. Podle movitosti svatebčanů se sestavila například čtyřčlenná parta, která hrála na svatbách na Vyhlídce, zatím co další účinkovali v menší sestavě nebo s půjčenými muzikanty na jiné akci. Byly skupiny, které se na svatby specializovaly. Podle kvality přednesu a obvykle přidané spršky vtipů a jiných druhů svatebního veselí byly často na roztrhání. Kdo nehrál na svatbách, tak si nedovede představit, co je to za túru, vydržet 10 i více hodin hrát, nepřejíst se, eventuálně neopít a ve zdraví se dostat domů. Znám případ, že se nakonec muzikanti mezi sebou pohádali a jeden z nich odešel pěšky domů ze Zliče do Náchoda, v jedné ruce housle a v druhé výslužku s lahví vína.
|
|
Parta Františka Tošovského na svatbách v létech 1956-60 |
Na snímcích jedné takové svatební party je houslista a zpěvák Pavel Mityska, primáš houslista František Tošovský, harmonikář Šinták a hráč na vozembouch Josef Nývlt. Později Šintáka nahradil harmonikář Ladislav Šolín. I z takových zájmových skupinek se později vytvářely oficiální soubory.
Soukromých večírků, oslav svátků a narozenin přímo na pracovišti po předčasně skončené práci nebo tajných výletů bylo také velmi mnoho. Tam stačilo pár muzikantů, taková tovární parta, nějaké to "čůčo" k pití a bylo zpěvu i tance, jak hrdlo ráčilo. Když už ne na nic jiného, tak na zábavy podobného druhu za minulého režimu si každý s potěšením vzpomene. Jedním z takových účinkujících na soukromých zábavách převážně v Rubeně byl i harmonikář Ladislav Němeček, který k sobě příležitostně přizval podle počtu zúčastněných i další hráče.
|
|
Vystoupení stejné skupiny na pouti ve Rtyni v Podkrkonoší |
Za první republiky a pak ještě do druhé poloviny šedesátých let bývalo zdaleka více různých zábav o poutích a o posvíceních. Co také jiného, když televize a jiná novodobá lákadla tehdy neexistovala. Zde našly uplatnění hudební partičky, které byly předchůdci pozdějších estrád. Ty měly připravený hudební i humorný program i s výstupem na celé odpoledne. Při tom používaly i lidové nástroje, jako například "vozembouch", který svým vybavením stačil nahradit rytmickou funkci bicích nástrojů.
Později se uvedené nahodilé skupiny musely podřídit platným zákonům, zaregistrovat se pod nějakou organizací a vykonat řádné přehrávky. Tak například v období let 1982-90 působila skupina Radovanka, která byla zvána na svatby, různé podnikové večírky, dobírky JZD a akce menšího rozsahu. Skupinu vedl kapelník, zpěvák a houslista Pavel Mityska. Na pianovou harmoniku jej doprovázel Václav Ducháč, bicí obsluhoval Jiří Štěpán a bezpražcovou basovou kytaru ovládal kolik let Luboš Doležal. Občas s nimi hrál i kytarista Jiří Hromádko. Repertoár takových skupin vzhledem k očekávanému publiku sestával převážně z lidovek, tzn. polek a valčíků, občas tang, "slaďáků" (tedy slowfoxů) a waltzů. Dovedli však zahrát i Letkis nebo "ptačí tanec", který musel být často opakován a hosté se při něm náležitě vyřádili.
|
|
Skupina Radovanka |
Podobná skupinka ovšem s lidovějším repertoárem existovala pod vedením harmonikáře, později varhaníka a zpěváka Jiřího Březiny, s převzatým názvem Tuláci. S ním hrál baskytaru Antonín Bubeníček a na bicí Jaroslav Přibyl. Skupina brávala malé hry pro svatby, taneční a různé srazy spolužáků. Hrávala také v sezoně na koupališti Jericho.
|
|
Zmenšená skupina Tuláci |
Bude na místě zmínit se o materiálním zajištění činností v hudební sféře. Co se týče nástrojového vybavení, nemohli si hudebníci stěžovat. Pokud šlo o dechové nástroje, bylo možno sehnat kvalitní zboží od firmy Červený v Hradci Králové. Dříve se však používalo v dechovkách tzv. vysokého ladění. Předělání takových nástrojů na nízké ladění bylo později problematické, neboť neladily v celém rozsahu. Nástroje od firmy Amati a Petrofu měly u nás i ve světě vždy dobrý zvuk. Dřívější členové dechovek si slušivé uniformy pořizovali na své náklady. Otec měl ještě hodně dlouho uschovanou vojensky motivovanou uniformu Čepelkovy dechovky Národní gardy. V šedesátých a dalších letech, kdy hudební soubory byly pod patronací závodních klubů, bylo jednotné ustrojení hráčů a vybavení hudebními nástroji většinou pořizováno z prostředků fondu kulturních a sociálních potřeb příslušných organizací.
Poněkud složitější byla situace při pořizování elektrofonických kytar, varhan a ozvučovacích zařízení. Získání zahraničních výrobků vzhledem k politickému rozdělení zemí bylo téměř nemožné. Zprvu musely posloužit obyčejné španělky a gibsony naší výroby, opatřené namontovanými snímači. Výrobou tuzemských nástrojů se od roku 1959 zabývalo výrobní družstvo Dřevokov Blatná a taktéž Dřevokov Krnov. O něco později zavedl Josef Růžička při n.p. Hudební nástroje v Hradci Králové další vývojové pracoviště a výrobu. Mimochodem jeho spolupracovník Vladimír Fišar s vývojovými varhanami a doprovodnou partou obvykle s nějakou estrádní skupinou zavítal kolikrát do Náchoda. Byly to obvykle upravené kopie zahraničních renomovaných značek. Taková elektrofonická kytara ve Spojených státech v té době měla v přepočtu hodnotu osobního automobilu. Zmíněné pracoviště produkovalo také v malé míře doplňky, jako byly šlapky s regulátorem hlasitosti a vibrátorem, později Leslie efekt a podobně. Další "černé krabičky", které kytaristé s oblibou používali, se už také vyráběly amatérsky. Jednalo se o kvákadla a různé zdroje zkreslení, tzv. "boostry". Kdo měl možnost sehnat bony, mohl si v Tuzexu zakoupit kvalitní zesilovače a reproduktorové soustavy nebo třebas kytarový dozvuk Small Stone.
|
|
Kytara s tranzistorovým zesilovačem "Big beat" hradecké výroby |
Nebylo by "fér" nezmínit se o snaze n.p. Tesla vyvinout a dát na trh přístroje ozvučovacího řetězce, bez kterého se již delší dobu neobejde žádná hudební skupina. Zprvu to byly elektronkové zesilovače AZK 10 nebo 50, Mono 50, později již v tranzistorovém provedení, Music 15, 40 a další. Velmi oblíbeným výrobkem byla Echolana I a II, dozvukový páskový přístroj. Běda však, když se uprostřed skladby přetrhl pásek, to se v mžiku hlas zpěváka proměnil v chraplavé hlášení z nádraží. I tento přístroj se dočkal inovace formou digitálního echa. S mikrofony se tedy Tesla zrovna nevytáhla, i když v začátcích byli hudebníci vděční vlastnit alespoň krystalový trojúhelníkový mikrofon.
Svůj podíl na trhu v této oblasti mělo družstvo STEZ z Jaroměře, které vyrábělo reprobedny, zesilovače a vyhlášené mikrofonní stojany. Úplně nejbolestivějším problémem bývaly směšovací pulty pro ozvučení nástrojů a zpěváků v orchestru. Především pro jejich nedostatek na běžném trhu a vysokou cenu. Ale i to se nakonec podařilo překonat. V současné době se však kvalitní vybavení dobré skupiny pohybuje v řádu stovek tisíc korun a to opět na vlastní soukromé nebo kolektivní náklady. Nepřeberné značky a typy hudebních nástrojů i ozvučovací techniky dnes vesměs cizích výrobců přesahují možnosti zveřejnění v této publikaci.
Na všech produkcích vyhlášených orchestrů bylo něco nového k poslouchání, ale nenašel se obvykle nikdo, kdo by byl ochoten mladým muzikantům vysvětlit například zásady improvizace, synkopické hry a podobně. Hudební literatura byla na taková vysvětlení velmi skoupá. Mladí hudebníci sice byli zváni na zkoušku na produkce, ale po zjištění, že nedosahují obvykle požadovaných kvalit jim bylo doporučeno, že se ještě musí hodně učit. To bylo sice pochopitelné, avšak těžko splnitelné. Sám jsem byl později pozván na takovou zkoušku přímo na vystoupení Modeta na Krétě u Úpice. I když jsem dostal týden před tím noty, tak jsem nestačil minimálně 100 skladeb vstřebat už proto, že jsem téměř nikdy z listu nehrál a taky díky trémě se při produkci často v notách "ztratil". Málokdo z mladých muzikantů měl strýčka v cizině, který by mu posílal nejnovější desky, podle kterých by se dalo něco naučit. Ve skupinách horší třídy se také dalo těžko něco pochytit.
Vrátím se ještě do roku 1957, kdy jsem nastoupil ze zaměstnání na průmyslovou školu chemickou v Hradci Králové. Tam se sešlo hudebníků zdaleka víc. I když jsem byl pozván na zkoušku také do orchestru Jiřího Hasala, dopadlo to pro mě opět nepříznivě. Později jsem se tam setkal také s Náchoďákem na studiích Oldřichem Zeleným, výborným pianistou. Ještě s několika dalšími studenty a s Jaroslavem Fišarem, pracovníkem vývojového pracoviště elektrofonických nástrojů Hudebních nástrojů n.p., jsme dali dohromady převážně studentskou skupinu a hráli jsme na tanečních v odborném učilišti. Paradoxem bylo, že jsem hrál na tanečních hodinách, ale třikrát začaté taneční kurzy jsem sám nedokončil právě kvůli mému hudebnímu koníčku.
Když jsme u těch tanečních kurzů, v Náchodě byly organizovány tyto akce pro velký zájem každoročně ve dvou skupinách, mimo taneční pro pokročilé. V 60. letech vedl mladé taneční adepty známý taneční mistr Tobrman s manželkou. Toho později nahradil Václav Štěp a Ladislav Grau, v posledních letech též Zdeněk Štěp, rovněž s partnerkami. Na běžných tanečních hodinách se pak vystřídala během let velká řada skupin nebo pro tyto účely sestavených mimořádných seskupení. Mezi první dochované v pamětech patřil pianista Rudolf Jeremiáš s klarinetistou Bohuslavem Solničkou a bubeníkem Josefem Bartákem.
|
|
Skupina Jiřího Březiny na tanečních v Beránku |
|
|
Modeto při tanečních hodinách v roce 1964 |
Hrával zde Mach, Švorc, Jiří Březina, Styl, Sirotci i mimonáchodští - Babárek z Červeného Kostelce nebo Hobl ze Dvora Králové. Na prodlouženou a věneček byly zvány větší skupiny, jako například Nonet, Modeto a další.
Mezi tím jsem si v roce 1960 pořídil v Náchodě jako první plnou elektrofonickou kytaru Graziozo se třemi snímači. Všiml si mě kapelník Jindřich Šustr. Začal jsem s ním o sobotách a nedělích hrát na zábavách, plesech v Náchodě a okolí nebo vyhlášených nedělních odpoledních čajích na Václavicích. Tam se také vystřídalo dost jiných kapel. Spojení tam bylo vlakem zrovna ze třech stran a protože to bylo jaksi "za bukem", sjížděli se tam mladí až od Týniště a Hradce Králové. Byla tam příjemná výletní restaurace "Na Dobeníně", pití laciné, kol dokola les, co víc o tom povídat. Potom odjezdy vlakem k nelibosti ostatních cestujících ve vlaku byly taky značně veselé.
|
|
Texklub v původní podobě v roce 1958 |
Šustr vedl taneční orchestr Texklub při závodním výboru ROH n.p. Tepna. To byla už pro mne velká kapela. Na dva saxofony "kvíleli" Antonínové Martin a Kosinka, později ještě Pavel Švasta. Trumpetu hrál Luboš Šubrt, později Karel Falta a bicí Josef Svoboda, nazývaný elektrický bubeník (jak začal, tak skončil a to bez rozdílu, jestli je to tango nebo slowfox). Všichni jmenovaní byly rodáky z Kramolny, kde jsme také nejvíce účinkovali na plesech, vinobraních, mikulášských a jiných zábavách včetně odpoledních čajů. Kapelník sám hrál na piano a též konferoval, někdy i zpíval. Při zpěvu jej u piána zastupoval František Čížek. Basa tvrdí muziku a tu mistrně ovládal Mirek Kříž. Já jsem hrál převážně doprovodnou kytaru s několika sólovými skladbami, jako bylo např. Kefurtovo zjednodušené Kytarové boogie. Zde jsem také zpíval společně s Margitou Berkyovou a později s Květou Kosařovou.
Na zkoušky jsem nejezdil a na čaje jsem společně s kytarou táhnul tašku s jídlem a učením do školy. Kytaru mi někdo dopravil domů a já jel zrovna z čajů do Hradce Králové. V takové situaci mi nezbylo, než při hře hledět kapelníkovi přes rameno do not. Jaképak ale noty. To byly celorepublikově patrně nelegálně rozšiřované cyklostylované, špatně čitelné šlágry české produkce, na kterých si někdo dobře "namastil" kapsu. Poněkud lépe vypadaly už černě tisknuté spirálové "tiskáče", ve kterých byly publikovány skladby hrané v cizině. Ještě později byly oficiálně prodávány tištěné sešity nejznámějších hitů, také již rozepsané pro jednotlivé nástroje, eventuálně pro jejich kombinace. Mezi tím se občas objevily ručně opisované zapůjčené partitury líbivých melodií. Hráči, převážně odchovanci dechových orchestrů to pak zahráli jak to stojí a leží, tzv. "sokolsky" rovně. Jakékoli synkopické členění nebo předsazování tónů a široká harmonie byla pro většinu tehdejších hudebníků španělskou vesnicí a patrně do smrti swingové cítění nepochopili. Jednou jsem potkal na ulici známého hudebníka, který stále pro mě nepochopitelně pohyboval prsty v kapse kalhot. Na dotaz, co v kapse stále loví přišla nezvyklá odpověď: "Cvičím nové hmaty akordů"!. V době. kdy jsem byl na vojně, se Texklub zmenšil a hrál příležitostně na různých akcích. Šustr ovládal i pianovou harmoniku. Trumpetu hrál Ladislav Semerák.
|
|
Texklub na schůzi v Tepně 05 v Náchodě |
Finanční vyrovnání za zábavu, to nebylo nic moc. Většina menších skupin měla přiznáno dle kvalifikačních přehrávek složitými výpočty 10 korun na hodinu, takže za čtyři hodiny hraní na čajích po odečtení daní jsem obdržel 33 korun. A to ještě kapelník většinou rozpočítával svůj kapelnický příplatek mezi ostatní. Jak probíhaly přehrávky po válce již přesně nevíme. Tenkrát v komisi seděl i J.K. Vejda a při ohlášení "Montyho čardáše" v provedení velkého orchestru TOS Oldřicha Kolmana doslova vylítl ze židle s poukazem, že to je přednesová záležitost pro velmi zdatného houslistu. Ale první trumpetista Josef Langr odvedl vynikající výkon. Povinné přehrávky byly obvykle organizovány pro všechna hudební tělesa okresu vždy za 3 roky pracovníky Osvětového domu v sále hotelu Beránek nebo v tanečním sále tepenské jídelny, od roku 1965 pak nově vytvořeným Okresním kulturním střediskem (NKS) v Náchodě. Pokud se vytvořilo několik dalších nových skupin nebo když některé žádaly o zvýšení ohodnocení, pak mimořádně za nimi dojížděla okresní zkušební komise do učeného místa. V komisi měli zastoupení za krajské orgány Navara, Josef Hybš st., Josef Zavřel, Marbach, Josef Frélich nebo major Maršík, dále kapelníci největších orchestrů, nepříklad Gustav Nosek, Milíč Mach, Milan Felgr. Dieter Balzar a Emerich Drtina. Ti také pro kapelníky nových skupin prováděli odborné přednášky, zakončené zkouškami. Na takovém jednom odborném semináři pro kapelníky přednášel i Karel Velebný. Několik hudebníků absolvovalo výuku v tzv. Lidové konzervatoři, organizovanou krajskými orgány.
Organizačně přehrávky v poslední době zajišťovali pracovníci NKS (Náchodského kulturního střediska) Jana Pšeničková a Jaroslav Bauer. Kapelník musel předkládat seznam nacvičených skladeb, z nichž dvě si zvolil soubor a další určila kvalifikační komise. Mě pak třebas vytýkali, že zpívané skladby spíše recituji. Jakpak ne, když vím, že jsem měl slabý hlasový fond a zpíval jsem spíše z nutnosti, aby vůbec měl kdo zpívat nové písničky v ne zrovna sokolské podobě. Výsledek kvalifikace byl hlavně v době 60.-70. let ovlivněn hlavně politickou angažovaností skupiny a kapelníka. Co se týče seznamu skladeb na běžnou produkci, kapelník psal skladby především českých autorů nebo tzv. lidové, aby pořadatelé zábav nemuseli platit vysoké autorské poplatky. V praxi se stejně hrály cizí oblíbené skladby, ale to by bylo pro účely poplatků značně dražší. Později jsem opatřil několik zahraničních skladeb svým vlastním českým textem. Ale ouha, to nesmělo být! Texty mohli psát pouze politicky prověření autoři. Co kdybych do textu propašoval nějaké protistátní náznaky!
Pro pochopení různých novinek ve swingové hudbě bylo třeba věnovat hodně času technickým cvičením a poslechu nových nahrávek nebo produkci jiných skupin. Ne však každý měl třebas z rodinných nebo pracovních důvodů na takový zájem čas. Zvláště ženy nemívají pro takovou činnost patřičné pochopení. I proto řada nadějných hudebníků svoji hudební kariéru brzy skončila. Byli i tací, kteří využívali svých hudebních dovedností a v hraní hledali možnost úniku od rodiny nebo příležitost, jak se často zadarmo napít.
Snažil jsem se pomocí dalších aktivit prohloubit své hudební znalosti. Závodní výbor ROH v Rubeně nám tehdy zaplatil učitele zpěvu, čehož jsme následně využili ve svazácké skupině, v literárně pěveckém pásmu Spirituály. S tímto pořadem jsme se dostali až do krajské soutěže lidové tvořivosti. Dokonce prošlo, že byly texty zpívány anglicky.
|
|
Organizátor pěveckého souboru ing. F. Krška a A. Samek na soutěži v HK |
Při produkci se zažije řada veselých i tragikomických situací. Ale jak pro koho! To jsme zrovna hráli s Šustrem ve velkém sále tepenské jídelny. Národní podnik Tepna slavil tehdy tuším 70. výročí založení textilní výroby. Byli přítomni významní hosté, jídelna nabitá a my začali hrát mezi estrádními čísly skladbu Klementain, kterou jsem zpíval. Někde při druhé sloce jsem asi trémou chytil "okno" a zapomněl text. Začal jsem lomcovat s mikrofonem, jako že je porucha. Za mnou se jen ozývalo frk, frk, tradá a nic, prostě podehrávky dechových nástrojů bez vedoucí melodie. Pak to kapelník rázně ukončil. Nikdo nebyl schopen melodii šikovně převzít a dohrát jako orchestrálku. Zkrátka trapas! Ale to se stává i fundovanějším umělcům.
Po dokončení školy jsem šel opožděně na vojnu do Liberce. Při zakládání hudební skupiny jsem alespoň získal možnost jet domů na "opušťák", abych si přivezl kytaru a zesilovač. Mimo poslouchání Radia Luxembourg ve večerních hodinách, kdy zrovna do omrzení omílali skladbu "Bylo nás jedenáct", jsem se mezi sešlými muzikanty mnoho nenaučil. Spíš jsem zase učil je. Byla to ale příležitost, jak se dostat z kasáren na občasně sjednané zábavy. Druhý rok ve Staré Boleslavi jsem měl větší štěstí. V době kubánské krize byli voláni do zbraně i záložáci, v civilu profesionální hudebníci. Protože byly omezené vycházky, tak jsme pilně trénovali například "Go Down Moses" a jiné "fláky". Tam jsem poznal základy rozepisování partitury pro různé nástroje. Notař jsem nikdy velký nebyl a proto rady zkušených hráčů byly pro mne velmi cenné.
Po návratu z vojny jsem účinkoval v několika malých skupinách spíše na záskok. Třebas u Tuláků Miloslava Vaňka. Krátkou dobu jsem hrál v malé kavárenské skupině Františka Jozeka při ZV ROH n.p. MEZ. Byl dobrý harmonikář, ale nesměl se zase napít. A to byl důvod, proč jsem se vrátil k Šustrovi.
|
