Moje vlastní hudební krůčky

Abych mohl doložit, kde jsem uvedené vzpomínky získal, musím se zmínit i o své osobě. Domnívám se totiž, že řada hudebníků měla podobné počáteční zkušenosti. V dalším pojednání se vracím několikrát k Beránku, neboť kolem dění ve vinárně, kavárně a na divadelním sále se soustředil a odvíjel celý hudební život taneční hudby v Náchodě. Abych mohl přiblížit všeobecné problémy v jednotlivých souborech, snažím se popsat činnost jednotlivých seskupení hráčů v souborech Jindřicha Šustra, protože tam jsem znal poměry nejlépe.

Začal jsem se učit hrát na housle od roku 1947 u trafikanta, kapelníka a učitele hudby Martínka. Jenže ten často musel jít hrát na pohřeb. Tak mi na stůl vyrovnal několik druhů cigaret a nakázal mi, abych cvičil z Malátovy školy na housle a když přijde někdo pro cigarety, abych mu je prodal. To však přišel někdo z kluků, koupil krabičku Partyzánek a když jsem šel z houslí, tak jsme je za lázněmi společně vykouřili. Lidové školy umění "Lidušky" byly tehdy ještě jen zbožným přáním.

Moje první veřejné účinkování bylo v roce 1948 při vzpomínce na prezidenta Masaryka, kde jsem hrál jeho oblíbenou píseň "Teče voda, teče" v sále u Melicharů. Hráli tam také Jiří Skořepa a Ladislav Polák, ale ti měli v dospělosti jiné zájmy a u hudby nevydrželi. Posluchače jsem asi tehdy moc nepotěšil, protože mě housle nebavily a podle toho to také skřípalo. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo chodil do houslí spíše na základě přání rodičů. V lázeňském parku jsem slýchával hrát starší kluky na kytaru a to mě teprve chytlo.Ve 14 letech jsem si na prázdninové brigádě v lázních vydělal na první kytaru španělku za 210 korun. To bylo něco!

Mnoho jsem si otce neužil, neboť byl často někde hrát a pak vyspával. Ve vzácně volné chvíli mi někdy pískal Florentinský pochod nebo Zimní bouři se soustavným nabádáním: "To je hudba, toho se drž, ne nějaké třískání do sladkého dřeva!" Rádio se u nás pouštělo málokdy a já byl stejně pořád "v laufu", tak jaké jsem mohl mít vzory. Měli jsme také gramofon na kliku, ale k dispozici jsem měl zase jen desky s dechovkou nebo operetními melodiemi. Na kytaru jsem se učil jako samouk, protože to ani tehdejší učitelé hudby nevyučovali. Dnes mladí zájemci o hudební umění ani neví, jakou mají výhodu. Moderní hudba je obklopuje ve všech směrech a snad ji vnímají už v matčině lůně před narozením. K tomu mají nesrovnatelně lepší finanční možnosti včetně výběru technicky, případně elektronicky vybavených nástrojů.

Řada hudebníků začínala hrát na nějaký nástroj již ve školním orchestru, který např. svého času na škole J. Fučíka řídil Rudolf Štok. Tam jsem se tedy přihlásil se znalostí asi 20 akordů. Marná sláva, bylo znát, že je kantor a hudebník na svém místě. Dovedl z nás vytáhnout i duši a byla u toho také legrace, no kluci! Škádlili jsme totiž naši spolužačku, která hrála na harmoniku, jestli nemá od měchů roztrhanou halenku a pak jsme nestačili utíkat. To už se mnou hráli později známí hudebníci, jako Petr Sýkora na harmoniku nebo Standa Presse na bicí. Asi jsem na tom nebyl tak špatně, když si mě dovolil pan učitel o prázdninách v 15 letech vytáhnout na svatby jako svého spoluhráče.

zvětšit

Školní orchestr

Pak jsem se šel v roce 1954 učit do tehdejšího Gottwaldova (dnes Zlína). Tam na internátě byla učňům věnována všestranná sportovní i kulturní péče, včetně vybavení nástroji. I když to bylo prošpikováno politickými akcemi, stejně tam byla cítit ještě Baťova škola a také vliv velkého města, kde se nové směry lépe prosazovaly. Na internátě byla i dechovka, ale bez bubeníka. Hudební kroužek tam vedl kulturní vychovatel Jan Kulíšek, dříve hráč orchestru Gustava Broma. Ten si mě vzal do parády a nejdříve mě zaškolil coby hráče na velký buben. Teprve později s několika dalšími chlapci založil malou taneční skupinu, kde jsem už hrál na kytaru doprovod. Na internátě se pomocí dobře vybavené rozhlasové ústředny vyhrávalo ke každé vhodné příležitosti. Dokonce nás vedli k tomu, abychom sami sestavovali hudební i mluvené vysílání. Tam jsem měl poprvé větší možnost poslouchat z desek taneční hudbu orchestrů Greme Bella, Karla Vlacha nebo Zdeňka Bartáka. I ve velkém pěveckém souboru jsem účinkoval, jenže šlo vesměs o lidové nebo budovatelské písně.

Dechovka na internátě

V té době se v každém městě ozývala v pouličním rozhlase hudba, také v obchodních domech i o přestávkách na pracovišti. A to už většinou taneční hudba špičkových orchestrů a skupin. Nejvíce Kučerova havajská skupina. Ta se mě líbila nejvíce a hned jsem se začal pídit po bližším seznámení. Navštívil jsem několik koncertů uvedené skupiny a Kulíšek mi sjednal informační schůzku s hudebníkem na havajskou kytaru, který tehdy účinkoval na hotelu Moskva. Pak to jelo jako na drátku. Španělskou kytaru jsem přeladil a už se trénovalo. Dokonce jsem sehnal desetiwattový zesilovač, školní reproduktor a s kamarády kytaristy jsme založili havajskou skupinu. Našla se i solidní zpěvačka. K tomu jsme měli možnost si zapůjčit na vystoupení přijatelné kroje. Texty i harmonii jsme chytali kolektivně z desek, ale chyb v textu bylo asi jako máku, protože jsme si nemohli dovolit úplně zničit erární desky. Rodilý Havajan by nám téměř nerozuměl. Přesto se nám podařilo vystupovat na několika akcích svazáckého charakteru až na největším hotelu Moskva. A pak jsem šel na koberec. Vedoucí domova mě vyčinil, jak si dovolujeme hrát a zpívat písně kapitalistických států. Že se to prý neslučuje se socialistickou kulturou. Ale to už byl konec učení, tak jsem si z toho nic nedělal.

Havajská skupina na hotelu Moskva

V roce 1956 jsem v Bělovsi jako součást svazácké skupiny vytvořil soubor, který vycházel také z repertoáru Kučerovy skupiny. Hrál se mnou ještě Vladimír Burián a Jiří Kovář na kytary. Ten také sestrojil čtyřwattový zesilovač s možností připojení kytarového snímače a mikrofonu. Vystupovali jsme na otevřeném valníku jako jevišti, postaveném na hřišti sokolovny. Samozřejmě jaksi brigádnicky - zadarmo. Láďa Linhart tehdy nakreslil několik plakátů a účast na vystoupení byla slušná. Nalákáni úspěchem jsme soubor rozšířili o trumpetistu Karla Faltu, harmonikáře Jana Nováka a Ladislav Linhart se začal učit na bicí. To už jsme někdy v březnu roku 1957 sestavili celý estrádní program se scénkami a básničkami, jak to tehdy bylo v módě. Sál hospody U dvou lip byl plný. Dokonce jsme vystupovali na několika estrádách spojených s taneční zábavou ve Žďárkách a Rokytníku, kam nás zavezli hasiči na nákladním autě.

Mezi tím jsem získával zkušenosti i v Náchodě v divadelním souboru Františka Křesťana, kde jsem hrál na kytaru v doprovodné divadelní hudební skupině. V té době dostali do městského divadla první československý velký magnetofon a my z něho poslouchali nahrávky hudby z koncertních vystoupení, natočených na jevišti divadla. Ve skupině hrál také Karel Falta na trumpetu, Jiří Vorel bicí a Zdeněk Veisar druhou kytaru. Franta Křesťan hrál také obstojně v C dur na pianovou harmoniku a s ním a bubeníkem Zdeňkem Mazáčem jsem absolvoval několik víceméně soukromých zábav. To na Silvestra ráno k nám přijel Zdeněk Mazáč, že prý nemají ve vinárně v hotelu Beránek hudbu, že mám sehnat Nováka na harmoniku a večer přijít. Měli jsme spolu tenkrát nacvičeno asi 30 skladeb, ale Zdeňkův repertoár jsme vůbec neznali. Byl dobrým zpěvákem, ale nesměl se napít. Přesto jsme večer nastoupili. Pod pianem jsme měli asi padesátiwattový ale také pomalu padesátikilový zesilovač a pouliční amplion, který Zdeněk někde "zchrastil". Hrát na Silvestra od 20 hodin do 4 hodin do rána to je štreka. Tak jsme písně několikrát opakovali a to vše za 30 korun na osobu. Kolik zůstalo na Mazáče si netroufám odhadnout.

S dříve jmenovanou běloveskou skupinou, nazvanou Melodik, jsme pod patronací hasičů celé léto v roce 1957 organizovali sobotní večerní čaje v tzv. "Karasbaru", v hospodě u Karásků na Babí. Tento objekt si získal jméno už za Rakouska-Uherska, pak za I. republiky a po válce zde bylo uskutečněno také mnoho pěkných zábav. Karel Falta pěkně "srdcervoucně" zpíval a já už střídal v několika skladbách melodie sólovou hrou na elektricky snímanou kytaru. Návštěvy byly mohutné a tancechtivá mládež se sem sjížděla z dalekého okolí. Hra byla opět za pivo a párek. Kapelnické zkoušky tehdy neměl nikdo z nás a renomovaní kapelníci nám nechtěli propůjčit své jméno, že prý se to nesmí. Celá produkce bývala jak se říká "z koule", zpaměti. I když jsme měli noty na pultcích, tak to bylo stejně předem naučené a vystačili jsme si jen se seznamem skladeb. Ještě jsme zahráli hasičům na ukončení hasičské soutěže v Malých lázních a skupina se rozpadla.